Každý spisovatel je osamělý jako strážce majáku na konci světa. Strážcem majáku se Jiří Žáček stává na své chalupě ve Frýdlantu. Zde napsal knihu nápadů, poznámek, připomínek, námitek a protimluvů. Svět před ním leží jako na dlani, krásný, tajemný a nepředvídatelný. Ve svém majáku píše fejetony, aforismy a básně, zapisuje své myšlenky a vyznání. Rodíme se do celoplanetárního blázince, kde všemocné zločinecké mafie, maskované za ctihodné, lidstvu prospěšné instituce, usilují o náš život, o naše peníze, o naši svobodu i duši. Když se našim rodičům podaří skutečný stav světa před námi aspoň na čas utajit a uchránit nás před všemožnými nástrahami, můžeme mít pocit, že jsme prožili pěkné dětství, a uchovat si duševní stabilitu až do věku, kdy budeme dostatečně odolní a otrlí, abychom pravdu o nejlepším z možných světů ve zdraví přežili. Přesto je Jiří Žáček přesvědčen, že tady na Zemi je stále dobré místo k narození, a proto svůj maják neopustí. Svět se mění, ale lidé mají pořád dvě oči a dvě uši, jedno srdce a jeden mozek, a cloumají jimi stejné pudy a vášně jako před padesáti tisíci lety. Může nás frustrovat, že homo sapiens je pořád ten starý lidoop s kyjem v ruce, ale není lepší být lidoop než robot? Vždyť i ze staré dobré pravdy se stala pouhá informace. Cítíte ten rozdíl? I stará dobrá lež se zmodernizovala a stala se z ní dezinformace. Zní to vědecky a důvěryhodně. Přitom co my lidé, kteří se tolik pyšníme rozumem, víme například o stromech? Žijí v jiném čase a myslí jinak. Stromy nás přežijí, protože potřebují tak málo: slunce, vodu, trochu živin. Můžeme je vykácet, ale za pár let z jejich semen ukrytých ve všemožných skulinách vyrostou jejich potomci, prorostou a roztrhají náš betonový svět. Ony nás nepotřebují, my je ano. Stromy jsou nekonečně trpělivé, ale až pochopí, že jsme jejich nepřátelé, Pánbůh nás opatruj!