Popisů krize dospívání najdemev domácí i světové literatuře bezpočet.Autoři rozpomínající se ve zralémvěku na tuhle etapu si leccos nevybavía něco zas přikryjí nánosem sladkénostalgie. Povídkový debut Pavla Buštyje v uvedeném ohledu čestnou výjimkou:vzhledem k tomu, že jej začal psátna samém prahu plnoletosti, neměl sednes devatenáctiletý autor nač rozpomínat.

Petr, autorovo alter ego žijícína poklidném pražském předměstí,v sedmnácti příbězích upřímně a ažklinicky přesně mapuje své fyzickéa duševní zrání poznamenané konfliktys rodiči, učiteli, vrstevníky… i se sebousamým. Vyprávění postrádá obvyklýneduh teenagerských textů – nadutost,sebestřednost, neschopnost sebereflexe– a naopak srší vtipem a břitkou ironií.Puberťák s tváří zarudlou pučícímakné se v něm dokáže hlasitě vysmáti vlastním nezdarům, nad nimiž by jinímožná plakali.