„Neměla jsem se narodit,“ říká Iveta Bartošováo dni, kdy nikým nečekaná spatřila jakojednovaječné dvojče své očekávané sestry světlotohoto světa. Jako by ji právě tento zvláštnípříchod na svět poznamenal na celý život. Jakoby neustále měla pocit, že je něčím navíc,nechtěná, ne plně hodnotná, o něco ošizená,přehlížená, že vadí, že o její život někdo usiluje,že ustavičně musí o svoji existenci do úmorubojovat, že… Snad proto se v jejímprofesionálním i soukromém životě tak rychlestřídají prudké vzestupy a hluboké pádyprovázené až sebezničujícími pokusy.Kniha, jíž dal název Ivetin základní životnípocit, vznikla na základě její nutkavé potřeby osobě „všechno vypovědět až do konce“, protože„potom se mi možná konečně uleví, nemohu tutíhu pořád nosit v sobě“. Rozhovor s reportérkou Blesku Michaelou Remešovou, vedenýna pokračování na chalupě v Jižních Čechách na břehu Vltavy, je tedy první Ivetinouopravdu upřímnou zpovědí. Podává o ní obrázek v celém jejím dosavadním vývoji. Nicnezkresluje a nic netají. Říká všechno spontánně sama za sebe. I když občas přílišnerozlišuje mezi skutečností a svými představami o ní. Až úplně „do konce“, jak chtěla,svůj příběh krásné nešťastné princezny sice nedopovídala, neboť její život zase nabralsvé zběsilé obrátky, ale jako kočka, obdařená devíti životy, se ze všech svých problémůopět spolehlivě vylíže, jak věří autorka knihy. Knihy, která je de facto jediným dlouhým,vzrušujícím rozhovorem.