Memoáry francouzské lékařky českého původu patří do bohaté tradice „vzpomínek lékařů“, jejíž linii lze sledovat od Thomayera a Vondráčka až třeba k Bedřichu Placákovi. Dalším momentem vymezujícím autorčiny životní příběhy je jedna z tragédií moderní doby: emigrace, nemožnost žít ve vlastní zemi. V neposlední řadě jsou ovšem tyto vzpomínky, v titulu předznamenané nerudovskou aluzí, vymezeny autorčinými setkáními i střety s řadou významných osobností: kromě řady předních reprezentantů české medicíny se zde setkáváme např. s Janem Werichem, překladatelkou Zdenou Wattersonovou, filosofy Karlem Kosíkem a Milanem Machovcem. Ovšem „ústřední postavou“ se posléze stává básník a filosof Zbyněk Fišer neboli Egon Bondy, legenda českého undergroundu, jehož důvěrnicí a „rodinnou lékařkou“ byla autorka po mnoho let. O životě a díle Fišera-Bondyho je zde podáváno velmi osobité svědectví, které je však vzdáleno jak obdivné idealizace, tak jednostranného odsudku, a navíc je podloženo citacemi z Bondyho dopisů. Rovněž svět českého disentu, Charty 77 i „podzemní kultury“ je nahlížen prizmatem setkávání s Bondym: zajímavé je např. autorčino svědectví o vztahu Fišera-Bondyho k Václavu Havlovi. Pozoruhodné jsou však též autorčiny často vyhroceně subjektivní, silně kritické glosy ke společenskému a politickému dění jak v Československu, resp. České republice po roce 1989, tak ve Francii let osmdesátých a devadesátých, a rovněž reflexe z častých autorčiných cest po Evropě – zejména z návštěv postsovětského Ruska.